SLUNOVRATOVÝ RITUÁL

Včerejší slunovratový rituál byl tím nejsilnějším, jaký jsme kdy zažily. Vděčíme za to obrovské temnotě, kterou jsem si dovolily přijmout. Světlo totiž může zářit jen díky tmě.

Oslavu návratu naděje jsme začaly naprosto „nekněžkovsky“ – sledováním zpravodajského kanálu a jen nevěřícím kroucením hlavou, že se v naší malé, klidné a bezpečné zemi může stát něco, co známe jen z divokého západu. Snaha o usebraní při svitu svíčky v kruhu, pak byla zpočátku téměř nereálná. Ticho a prázdnotu, kterou jsme všechny cítily, postupně vyplnily běsnící živly. Bouřka, vichřice, liják. První slova, která tak od nás po dlouhém mlčení zazněla byla: „já se bojím“. A z toho strachu, co se děje venku, nejen za okny, ale i v centru Prahy, ve světe, na planetě, jsme najednou začaly pojmenovávat i ty strachy, které se odehrávají uvnitř nás. Silná a hluboká sdílení „bubáků“ schovaných v nejtemnějších zákoutí našich duší. Trvalo to dlouho, ale postupně jsme je všechny vytáhly na světlo. A věřte nebo ne, i při tom slabounkém osvětlení jediné svíčky na oltáři se rozplývaly jak pára nad hrncem. Nebyly jsme na ně totiž samy. Měli jsme sestru po pravici i po levici. Měly jsme hluboké propojení, souznění, sounáležitost, podporu a pochopení v nezlomné síle ženského kruhu. Měly jsme přítomnost Morany, které nám umožnila v nejtemnější noci roku vytáhnout na povrch všechnu špínu, všechno staré, zkažené a mrtvé. A ač jsme si na začátku večera rozhodně nechtěly otevírat ještě větší bolesti než ty, co přinesl vnější svět, nakonec jsme byly Moraně neskonale vděčné.

Lehkost a úleva, která přišla, otevřela prostor pro naději a lásku. Teprve, když jsme vše odevzdaly, jsme s v lehkosti a radosti mohly napojit na své srdce a bez starých nánosů procítit to, po čem do příštího roku volá. A věřte, že to najednou bylo něco úplně jiného, než co si pro nás vytvořil mozek. Žádné velké plány, žádné dechberoucí záměry, žádná jantra s tisíci a jedním obrázkem toho, kým chci v příštím roce být. Úplně obyčejné věci. Rodina, láska, klid, radost ze života, každodenní maličkosti a … MY TŘI.

Když jsme následně žehnaly našim zapáleným svíčkám, společně zažehnutým světlem naděje, všechny jsme cítily obrovskou vděčnost za to, že se máme (my tři v Kruhu ženy), a že se máme (skvěle, každý den). Protože jsme díky vám všem, kteří tvoříte naši velkou komunitu, pro kterou je nádherné tvořit, opravdu šťastné a naplněné. Jste naší inspirací, podporou, hnacím motorem i náplastí na drobné neúspěchy, na ty dny, kdy se nám třeba už nic nechce.

Děkujeme vám, přejeme nádherný vstup do světla a posíláme sílu a naději ze včerejšího rituálu do vašich srdcí.

S láskou, Monika, Jana, Nicole

Zpět do obchodu