Jak je důležité mít vizi a plán.
Poslední měsíce mám pocit, že jsem nějak ztratila směr. Od malých rozhodnutí až po ta, kam chci směřovat svůj život. Lapena v kolotoči každodenních povinností, pocitu, že nic nestíhám, že potřebuji spát a odpočívat víc, než je normální, že nemám čas na sebe a vlastně na nic. Po mnoha letech práce „na sobě“ a také mnoha sebe-rozvojových kurzech vím, že ze začarovaného kruhu si člověk většinou sám nepomůže. Proto jsem se poprvé v živote svěřila do rukou koučky, která mě postupně učí „jak dát sebe na první místo“, jak si stanovit vizi, jak si stát za svými rozhodnutími a jak se krůček po krůčku dostat k cílům.
Tuto sobotu její snažení konečně přineslo ovoce. Věděla jsem, že pro potřeby podzimní kampaně na naše krásné šaty musím k textům, které už jsem měla zpola napsány, nafotit taky krásné a barevné podzimní fotky. Spoustu žluto, hnědo, červeného listí, přírody, která hýří barvami, scenérie zalité zlatavým sluncem. Předpověď počasí přesně tuto nádheru na sobotu slibovala, a tak jsem dala sebe na první místo, odmítla jet do Jižních Čech na houby, stanovila vizi hor a tvrdě si za svými plány stála. I když manžel se docela cukal. Přece jen doufal, že v neděli bych mohla konečně uvařit aspoň smaženici, kdybychom přivezli nějaké ty houby. Houby! Marš do hor! Na krásné výhledy, na barevná úbočí, na fotky jak po podzimní kolekci Vogue.
K mému velkému překvapení jsme se probudili přesně do takového rána, jaké meteorologové slibovali. Nadšeně jsem do batohu přibalila ještě věci na piknik, protože modrá obloha a slunce až bolestivě bodající do očí byly příslibem romantického výletu. I manžel musel přiznat, že můj nápad vyrazit do hor vlastně není až tak špatný. Nadšení nás neopustilo ani ve chvíli, kdy jsme si pod lanovkou na Medvědím ve Špindlerově Mlýně kupovali předražené jednosměrné lístky na vytoužené vrcholy. Patnácti kilometrová trasa s piknikem na prohřáté louce u Labské boudy se jevila jako katalogový kýč. Plni optimismu jsme dosedli na sedačku lanovky a v romantickém oparu nezaregistrovali, že je pokryta souvislou vrstvou vody. Že mám promáčené kalhoty, podvlíkačky i kalhotky jsem zaznamenala zhruba ve stejnou chvíli, kdy se tráva pod námi, do té doby krásně zelená, začala pokrývat něčím bílým. Ještě pár minut jsem přemýšlela, co z polystyrénem mohou na sjezdovce zateplovat než mi došlo, že se nejedná o milosrdné kuličky plastové hmoty, ale o sníh! Než jsem stihla tuto informaci předat ze sítnice do mozku, už si mě přísným pohledem v cílové stanici měřil vlekař. Opustila jsem tedy přepravní prostor a první, co jsem v 15 cm sněhu uviděla, byl sněhulák. Připustit si, že tohle nebylo v mé vizi ani zcela okrajově mi trvalo ještě půl hodiny ostrého pochodu v mlze, větru a sněhu. Stále jsem se bezradně rozhlížela, kde že jsou ty, podzimními barvami a sluncem zalité, horské hřebeny. Manžel nasadil vražedné tempo, aby se aspoň trochu zahřál a zlověstné mlčení naznačovalo, že romantika dnes asi nebude. Jen jsem doufala, že mě nebude nutit podepsat rozvodové papíry tady nahoře mými zkřehlými prsty. Asi po dvaceti minutách se zastavil a škodolibě podotknul, že je na čase začít fotit „ty podzimní barevné fotky“. A ať si pospíším, protože za chvíli má sraz s Hančem a Vrbatou, kteří už na něj čekají. Můj zmrzlý mozek narážku vůbec nepochopil, a tak jsem poslušně vyndala mobil a začala v té bílé tmě pózovat. Že mě z posledních sil neshodil do Labského dolu, doteď nechápu. Na Labskou boudu jsme dorazili promočení, zmrzlí, u konce sil i dechu. Vděčně jsme vpadli do vyhřátého lokálu s nadějí, že nás po konzumaci teplého čaje, polévky, hlavního chodu a desertu, horská služba dopraví zpět do bezpečí. Pohled na vysokohorské ceny nás stejně rychle vyhnal potupně ven. Pokusili jsme se za chůze sníst aspoň čokoládovou tyčinku, ale při nedostatku vzduchu, kyslíkovém dluhu, obří nudli u nosu a se zkřehlými prsty jsme to vzdali. Sestup byl ještě horší než cesta po hřebenech. Kamenitý sráz klouzal, jak kdyby byl z čistého ledu a svaly na netrénovaných nohou střídaly třes s nesnesitelnou bolestí. K autu na parkoviště jsme se dobelhali hodně po setmění. Můj komentář, že „aspoň budeme mít na co vzpomínat v domově důchodců“, nebyl nijak oceněn. Cesta do Prahy proběhla v naprostém tichu. Musela jsem řídit. Manžel cestou googloval, jak ošetřit omrzliny, co s akutní horskou nemocí a recenze rozvodových právníků, které po chvíli vyměnil za recenze nájemných vrahů. Pokaždé, když mě pak v noci vzbudil svým nelidským chrápáním, jsem vyděšeně nadskočila na posteli a zjišťovala, zda jsem probodnuta, postřelena nebo mám igelitový pytlík na hlavě. Nicméně k nedělnímu obědu jsem uvařila jeho nejoblíbenější jídlo – šafránovou omáčku a štěstí při mně stálo, že se mi tak povedla, že ten hrob, co dopoledne na zahradě vykopal, šel odpoledne zaházet. Snad si mě tedy ještě chvíli nechá. Minimálně do dalšího skvělého výletu.
Já jsem i nadále přesvědčena o tom, že mít vizi, plán, cíl i cestu, je v životě potřeba. Stejně tak je ale potřeba někdy mít jen ten cíl a na cestu, kterou pro nás připravil vesmír, vykročit s důvěrou a odhodláním. Protože přes počáteční šok, kde jste se to ocitli, mráz (nejen běhající po zádech), vyčerpání, záchvaty vzteku a bezmoci, se cíl nakonec ukáže. Jela jsem si pro hezké fotky a zábavný článek. Myslím, že oboje se povedlo. Jen ty barvy na podzimní kolekci asi budeme muset trochu upravit a místo hořčicové, hnědé a bordó nakoupit hodně bílého mušelínu.
S láskou, Nicole
