Přiznám se, že jakkoliv bohulibým svátkem Dušičky jsou, já je měla od dětství spojeny pouze s nepěknými vzpomínkami. Nevím, jaké tradice panují nebo panovaly u vás doma, ale my, jako klasická česká rodina, jsme patřili do zástupu tradičních „objížděčů hrobů“. Těžko říct, jestli to tak je pouze v mých vzpomínkách nebo je příroda skutečně zákeřně škodolibá, ale co má paměť sahá, je „dušičkový víkend“ vždy spojen s uplakaným počasím. Je lezavo, sychravo, většinou prší. V mých dětských vzpomínkách rozhodně. Brzy ráno, ještě za tmy, se vyjíždí spolu s dalšími tisíci rozespalými a rozmrzelými rodinami na „Tour de hroby“. Silnice jsou pak, jak správně každoročně straší všechna média, plné svátečních jezdců, kteří celou situaci rozhodně neusnadňují. Parkoviště před hřbitovy jsou nacpaná k prasknutí, atmosféra vydýchaného vzduchu v automobilu Škoda 100 (v lepším případě) by se dala krájet. Kupujeme předražené chvojí, nevkusně a se snahou co nejvíc ušetřit, nazdobené. Nálada, ve které přicházíme „oplakávat“ naše drahé zesnulé, je odpovídající. Déšť, vítr a zmrzlé prsty, mokré od špinavé vody, kterou se snažíme omýt náhrobek, nás ženou zase co nejrychleji do sucha plechového příbytku zanechaného někde v poli, nepříjemně daleko od vstupu na hřbitov. Řítíme se dál, hrobů je hodně, logisticky zcela nelogicky rozsetých po celé republice a víc než jeden den tomu obětovat nechceme, protože listí na zahradě se taky samo nepohrabe.
Na co se touto vzpomínkou snažím poukázat? Na nesmyslnost celé situace? Na to, že na vzpomínku na ty, které jsme často měli rádi (pravda, někoho občas ne), nemáme vůbec prostor? Na to, že je to nedůstojné? Ano, i na to, především ale na možnost dělat to od teď už jinak. U nás doma se posledních pár let tento, původně keltský svátek, slaví úplně jinak. V prvé řadě nechodíme na hřbitov jednou ročně s celým národem. Vlastně Dušičky jsou jediné období, kdy na hroby nejezdíme. O to víc a vědoměji je ale slavíme – doma. Že venku prší a fouká vítr, vůbec nevadí. Užíváme si to. Zalezlí u tepla trouby a plynového sporáku máme víc času na přípravu opravdu honosné hostiny. Dáváme si záležet, vždyť ke stolu s námi usednou všichni naši „drazí zesnulí“. A protože právě tento večer, tuto noc, je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí v roce, je potřeba si naše společné propojení pořádně užít. Večeře si v ničem nezavdá s tou štědrovečerní. Jen nesmí chybět nic z toho, co měl ten či onen „pozvaný zesnulý“ rád. Můj taťka třeba miloval jehněčí. My ho normálně nejíme, ale jednou do roka, aspoň kousek každý do úst vložíme. Babičce zase pečeme čokoládový dort, její vlastní recept, který se jako poklad dědí po generace. Nesmí chybět šafránová omáčka s uzeným masem a škvarkové placky – nejoblíbenější jídla rodičů mého muže. Mezi dekorace nenápadně, aby to babička neviděla, vložím i doutník. Ty jako svojí tajnou neřest kouřil můj brácha, a když to šlo, přidal se k němu i taťka. Svíčky jsou hlavní kulisou celé oslavy. Je jich spousta a jsou všude. Elektřina má ten večer zákaz vstupu. Na stůl pak poskládáme fotky všech, pro které je tato večeře s láskou vystrojena. A pak se hoduje, jí a pije a hlavně… vzpomíná. Každý má nějakou hezkou vzpomínku nebo veselou historku. Nevadí, že se každoročně opakují.
Slavíme takto už několik let a věřte nebo ne, každý rok se stane něco, co nám naprosto jasně ukáže, že všichni ti, co na ně vzpomínáme, jsou s námi. Oni jsou totiž s námi pořád, jen v ruchu všedních dní nemají tolik možností dát nám to vědět. Tento večer je ale náš společný a my víme, že oni vědí, že my víme. Rodina má držet pohromadě a na formě bytí přece nezáleží. V dnešní svobodné době, kdy si lidé mohou zvolit několik desítek možných druhů pohlaví, forem vztahu i rodiny, je to, že jsou prostě někteří členové „jen mrtví“, naprosto nepodstatné.
Tak co? Zamyslíte se nad tím, jak slavit Dušičky jinak? Nebo už je jinak slavíte? Pokud ano, budu ráda, za vaše sdílení a inspiraci.
