Máte svého parťáka na cestu?

Šaty Oblékni si HRAVOST barva LILAC

Při mém narození mi sudičky, kromě mnoha jiných věcí, ne vždy pěkných, nadělily do vínku taky lásku k cestování. Nebo to možná nebyly sudičky, ale touhu neustále „někde být-kdekoliv“ mi neodmyslitelně vepsali do mé DNA rodiče, kteří už při mém početí „byli někde“ mimo civilizaci a ve stanu. Já jsem se „někam“ poprvé vydala ve svých pěti měsících a bylo tonaším trabantíkem (což byl pokrok, do té doby měli rodiče pouze motorku) na slovenský Vihorlat. Tatínek tam měl známého, který nás tři nechal stanovat uprostřed divočiny, kam měli normální smrtelníci vstup zakázán. Žádní lidé, zato spousta divoké zvěře, včetně medvědů. Nechápu, jak na to maminka mohla kývnout. Asi láska. K tatínkovi, cestování a dobrodružství vůbec. Pak už jsem své rodiče následovala na všechna možná i nemožná místa, která byla na seznamu povolených v komunistickém Československu. To, že revoluce a otevření hranic dalo cestování úplně jiný rozměr, nemusím zdůrazňovat. Rozšířily se hranice i obzory. Přestože se záhy naše cesty a cestovatelské sny s rodiči rozešly, láska k tomu „někde být“ nás spojovala. Cestovala jsem a po návratu vyprávěla. A rodiče cestovali a vyprávěli.

Vzájemně jsme si hlídali kočku a dům a kytky a na dálku sebe navzájem. Tatínek se před pár lety vydal na svoji poslední cestu sám. Ale ať je kdekoliv, věřím, že je mu tam dobře, má svobodu, klid, mír a možná i stan. Já se mu tady zatím o to ostatní postarám.

6

Je jasné, že jsem člověk, který, když nemá koupenou letenku „někam – kamkoliv“, je úplně vyřízený. Většinou se mi ale daří ji mít. Partnerů, se kterými jsem cestovala, bylo taky hodně. Rodiči počínaje, přes kamarádky, spolužačky, kamarády, nevážné i vážnější lásky, až po mé manžely… jen dva… zatím? Děti, rodinu širší i užší nebo lidi, které jsem na svých cestách na chvíli potkala. Každý cestovatelský parťák mi něco na mou cestu přinesl. S každým to bylo trochu jiné. Vždycky ale víceméně prima, radost a zábava. S někým jsem cestovala víckrát, a s někým jsem si řekla nikdy víc. Letos jsem ale natrefila na jednoho parťáka, který spadá do té kolonky – bez něho nikdy víc. Budete se divit, ale jsou to šaty. Ano, pro mnohé z vás něco tak nepraktického pro cestování, jako jsou šaty. Pro mne ale to nejlepší oblečení na jakoukoliv příležitost. Téměř. Poprvé se mnou cestovaly do Thajska. Vzala jsem si je už do letadla. Měla jsem pod nimi triko s dlouhým rukávem a legíny, protože v Praze byla v lednu vážně zima. V letadle byly tím nejměkčím a nejpohodlnějším, co jsem kdy na dlouhý let na sobě měla a navíc – byla jsem za hvězdu mezi všemi těmi rádoby pohodlně oblečenými cestovateli v teplákách a jiných vytahaných a sepraných kusech čehosi, co mělo zajistit aspoň trochu komfortu při 20 hodinách na cestě. Jeden kluk dokonce letěl v pyžamu. Na letišti v Bangkoku jsem na toaletě velmi jednoduše sundala legíny i triko a do taxíku už nastupovala za dámu v letních šatičkách, jako bych zde byla minimálně několik dní.

5

Další úžasnou výhodou se ukázala rychlost, jakou tyto šaty schnou. Kdo kdy byl v Asii, potvrdí, že tady oblečení není suché nikdy, ani po vyndání ze sušičky. Člověk je odsouzen k permanentní vlhkosti všeho, co na sobě má. Jednou výjimkou jsou mušelinové šaty. Nejenže jsem je pod sprchou přeprala raz dva, ale za pár hodin byly suché. Ano, SUCHÉ. Tak jsem je další den mohla opět obléci a vydat se do horka Bangkoku a všech jeho krásných zákoutí a chrámů. Volné, vzdušné šaty byly do horka ideální. Skoro jsem se nepotila. Jejich délka i elegantní rukávky napomohly tomu, že mne před vstupem do chrámů nikdo nenaháněl, abych si zakryla různé části svého těla a nebalil mě, tak jako mnohé jiné turisty, do špinavých plédů, které posledních sto let nikdo nevypral. Samostatnou kapitolu tvoří v těchto zemích záchody. A zde se dostávám asi k nejdůležitějšímu bodu, proč v Thajsku nenosit kalhoty. Když jsem tu byla minule, pořídila jsem si krásné, volné kalhoty, splývající skoro až na zem. Také byly vzdušné a odpovídaly
přísným pravidlům mravnosti. Byla jsem z nich nadšená, moc mi slušely a opticky ubíraly aspoň dvě kila. Byla jsem nadšená až do doby, než jsme šla poprvé na veřejnou toaletu. To je obecně místo, kam se vám moc nechce. Počínaje faktem, že v Asii se toaletní papír nesmí vhazovat do záchodové mísy, ale použitý se odkládá vedle do koše na odpadky, takže často mimo koš. Přes brutalitu četnosti úklidu toalet až po to co všechno je na zemi kolem toalety. Vlastně nejlepší je se na zem vůbec nedívat. To se vám podaří, když nemáte kalhoty – široké a dlouhé. Takové je totiž potřeba stáhnout směrem DOLŮ. Ano, do těch míst, kam nechcete ani šlápnout. Velmi často jsem se tak byla nucena svléknout z kalhot ještě v místech, kde bylo relativně čisto a ve spodním prádle s nimi v zubech (ruce jsem potřebovala) nakráčet na toaletu, vykonat potřebu při zádrži dechu nezavdajícím si s lovkyněmi perlorodek, a co nejrychleji se polonahá vrátit do bezpečí mimo WC. Teprve zde bylo možné kalhoty opět obléct a následně se na toaletu vrátit, abych si umyla ruce. Nikdy nezapomenu na ten slastný pocit úlevy, když jsem prostě jen nadzvedla sukni. Myslím, že zde najdu pochopení těch, kteří to také zažili.


Po opuštění velkoměsta jsem své, teď už opravdu nefalšovaně milované, šaty vzala do hor, národních parků, do vodopádů i na pláže s bílým pískem. Všude byly tím nejlepším, co jsem mohla mít na sobě. Jako část mne samé mě chránily před sluncem, chladem klimatizace, mokré nestudily, přestože jsem se v nich několikrát nechtěně vykoupala, a suché byly raz dva. Prala jsem je každý den, přes noc nechala uschnout a nepotřebovala žehličku. Slunce je nevyšisovalo, slaná voda nerozežrala, zmačkání při přepravě v batohu se během chvilky vyvěsilo – většinou na mé osobě.

2

Už je nedám. Druhý den po návratu jsem v nich šla do práce. Jsou pohodlné, krásné a plné vzpomínek. Když si k nim přivoním (a podotýkám, že jsem je vyprala), cítím vůni dálek, slyším zvonky cinkající v chrámech, šplouchat oceán a ve větru šumět palmy. Zase jsem tam. Někde – kdekoliv.

 

Šaty Oblékni si HRAVOST barva LILAC

 

Zpět do obchodu