Smrt

Téma smrti patří neodmyslitelně k tomuto období. Na podzim umírá vše, co nemá v přírodě místo pro jarní narození. Odchází i hodně lidí. Splnili si svá poslání, není důvod zůstávat, není na jaře co zasít. O tématu smrti se v posledních letech hodně hovoří. Tento, dříve tabuizovaný, aspekt života, je vynášen na světlo a konečně ukazován, jako běžná součást života. Čím dříve přijmeme smrt do našich životů, tím dříve budeme moct naplno žít. Vždyť s každým nádechem a výdechem jsme jí my samy o nádech blíž. S vědomím konečnosti má život mnohem větší šťávu. Nemyslíte? Koho téma smrti volá, má dnes mnoho cest, jak se o ní dozvědět víc. Za nás povídka Ludvíka Aškenazyho z knihy Dětské etudy. Je v ní úplně všechno. Naděje, láska, vysvětlení, pochopení a přijetí. Užijte si dnešní den. Jak píše Aškenazy „dokud jsme ještě živí“.

Rozhovor o smrti Byli jsme spolu na procházce ve Strašnicích. Nedaleko krematoria jsme uviděli pohřební vůz. Ve voze ležela rakev. „Tatí,“ povídá, „ten je rozvážkový, viď?“ „Ano,“, pravím, „rozvážkový.“ „A co rozváží?“ „Nebožtíky“, odpovídám. „A kdo je nebožtík?“ „Mrtvý“, říkám. „To jako když umře?“ ptá se. „Tak jest, synu“ Zesmutněl. Chvíli se na pohřební vůz dívá a říká: „Tati, a kde leží?“ „Kdo kde leží?“ „NO, nebožtík,“ zašeptal. „Vzadu,“ říkám. „Docela vzadu?“ Auto stálo černé a ponuré. Človíček dostal strach ze smrti. Podíval se po mně docela polekaně a zeptal se: „A každý musí zemřít?“ „Každý,“ říkám, „každý, synáčku. To už je lidský úděl.“ „Ty ale umřeš dřív než já,“ řekl s nadějí v hlase. Potěšil jsem ho, že ano. „Pojď,“ říkám, „půjdeme doleva, tam je louka a rostou tam kopretiny a sedmikrásky.“ „Tatí, „ zeptal se, „a sedmikrásky také umírají?“ „Pojď,“ říkám, „koupíme si zmrzlinu. A už se na to auto nedívej…“ Ale on se díval a díval a pak již zoufale se zeptal: „A musí nebožtík ležet vzadu?“ „Musí,“ pravím, „jakou bys chtěl zmrzlinu? Vanilkovou?“ Stojí a dívá se. Bylo mu do pláče. „Tatí,“ praví, „a nemohl bych já, až umřu, sedět vedle šoféra?“ „To můžeš,“ říkám, „to by docela šlo. Ale nesměl bys na něho mluvit, protože to je proti dopravním předpisům“ Slíbil, že bude mlčet. A moc se zaradoval, dokonce si poskočil. „Pojď, „ říká, „natrháme kopretiny. Uděláme si kytici. Dokud jsme živí. A možná, že chytíme konipáska.“ Od té doby se již nebojí smrti. A já se jí nebojím také. Když budeme sedět vedle řidiče…. Kytici jsme si udělali velikou a krásnou. Z kopretin, sedmikrásek a jednoho fialového zvonečku. Zmrzlinu jsme měli jahodovou. Krásně jsme se poměli.

Zpět do obchodu